Výšlap smrti, aneb jak nejlíp prožít romantickou dovolenou.

Teď nám je do smíchu, ale věřte, že v 2,5 tisících metrech v 11 v noci a v úplný tmě jsme měli na krajíčku. Tomáš sice dělá hrdinu do dneška, ale já ho mám dávno prokouklýho a vím, že kadil magi v kostkach 😀

No a jak celá ta naše slavná výprava začala? Na začátku našeho vztahu si takhle povídáme a z něho vypadne (krom jiných velkých životních plánů, ale o tom zase příště :))), že v Itálii je hora „Foronon del Buinz“, která má na svým vrcholu chatičku..no a když se vyškrábeš až nahoru, můžeš v ní zadarmo přespat. Skvělý je, což jsme my samozřejmě nevěděli a táhli zbytečných 10 kilo navíc, že v chatce máte veškerý vybavení k „přežití“ :)) postel, hromada dek, vařič, nádobí, a my tam dokonce měli (nejspíš po předchozích dobrodruzích) i vodu, čaj a jídlo. Nemyslím tím svíčkovou se 6ti, ale ta polívka z pytlíku byla nakonec nejlepší polívka z pytlíku, jakou jsme kdy jedli. No ale zpátky, takže mi ukazuje obrázky krásný hory s třešničkou na dortu a svěřuje se mi, že by jí chtěl někdy v budoucnu vylézt. Já se usmívám, přikyvuju a v duchu si říkám s jakým magorem to zase randím.

Za měsíc od našeho klíčového rozhovoru plánujeme nějaký první společný výlet, padá spoustu návrhů, ale ten nejblbější paradoxně vyleze ze mě. Píšu „tak co kdybychom si vyšlápli horu, o níž si mi tenkrát říkal? A dlouhý smích, protože to měl být totiž jako děsnej forek. Tomáš můj vtip pochopí a reaguje, že někdy později v budoucnu určitě můžeme. A protože většinou dřív mluvím než přemýšlím, odpovídám „že ty se bojíš, že to nedáš?“ Po delší odmlce mi pípne zpráva s rezervací hotelu v Bibione, že si prý po tom výšlapu na Foronon dáme za odměnu trochu relaxu. Není cesty zpět a já nemám ani pořádný boty, teda být to na mě, tak beru moje srdcový conversky, ale Tomášův výraz mluví za vše.

 

2.7.2017 ráno vyrážíme z Vršovic a zhruba po 9ti hodinách jízdy autem přijíždíme na místo. Plán je následující, v 17:00 start, v cíli podle Tomášových výpočtů nejpozději ve 21:00 (chceme stihnout západ slunce) no jasně, mohlo nám oběma dojít, že to je naprostej nesmysl, ale popravdě? Já po svým životně nejdelším výšlapu na Petřín absolutně nevěděla, co náš čeká. Naivně si říkám, vždyť necelý 3000 metrů, to vlastně není tak moc. Natěšená a nabitá vyrážím, po zhruba 900m do kopce s jazykem na věstě zjišťuju, že moje fyzička stojí za pendrek. Nejradši bych dala zpátečku a celej výšlap vyměnila za pláž a lehátko. Jenže to neuděláte před klukem, se kterým se vídáte 2 měsíce a fakt se Vám líbí, že jo:))) Takže jdeme v těch 40ti stupních na sluníčku a 20ti kily na zádech dál. V půl 10 večer přicházíme přímo pod horu a dochází nám dvě znepokojující skutečnosti. Už je pomalu ale jistě tma a že zbytek cesty nepovede po relativně pohodovým, travnatým a pevným povrchu. Takže buďto se vrátíme zpátky (to znamená 4,5 hodiny zase dolu), nebo to riskneme, protože navigace ukazuje už jen „pouhých“ 900 metrů. Vyhrává možnost B a my pokračujeme. Když dorazíme k první Ferratě, dochází nám, že varianta A byla nejspíš minimálně o něco bezpečnější. Jediný vybavení, který s sebou máme je jeden sedák (ten mám já) a tažný lano z auta. Tomáš mě nějakým pro mě dodnes nepochopitelným způsobem donutí vylézt první Ferratu a nepropadat panice, alespoň zatím. Panika a slzy v očích zanedlouho nakonec stejně přichází..a to ve chvíli, kdy se Tomášovi uvolňuje spacák z krosny a padá dolu, už je opravdu úplná černá tma a my nemůžeme najít značení, kudy dál lézt. Baterie našich telefonů po celodenním focení a natáčení instastories nejsou zrovna v kondici a já jak jinak, začínám přemýšlet nad nejhorším možným scénářem. “ My tady umřeme, spadneme, nebo v lepším případě umrzneme.“ Navrhuju, že dokud máme ještě trochu baterky, zavoláme o pomoc, prostě ať pro nás přiletí vrtulník jako ve filmu Kamarád taky rád pro Justina Timberlaka. Akorát ta představa, že jsme druhý den za úplný pošahance taky na všech televizních kanálech nás donutí hledat cestu dál.

Ve 12 v noci totálně vyřízený fyzicky a úplně stejně psychicky stojíme před chatkou a nevěříme, že jsme to zvládli. Vaříme čaj, instantní kuře na paprice a zatímco já v euforii, šťastná, že žiju si chci povídat, Tomáš vůbec nekomunikuje a zaseklej vstřebává celou situaci a nejspíš i strach, kterej kvůli mě celou dobu potlačoval a ještě mě uklidňoval, abych se tam úplně nepodělala. Přes to všechno ale pocit, když stojíte nahoře, užíváte si východ slunce a uvědomíte si, jak moc jste překonali sami sebe, je k nezaplacení. Cestu dolu už jsme stihli díky bohu za světla a ve zdraví dorazili k autu. Nicméně chybami se člověk učí a my věříme, že i posouvá, takže na další horu se určitě líp než skvěle připravíme.